O budoucím směřování nohejbalu bylo napsáno mnoho stran. Diskuze o tom, kam nohejbal zacílit, se povede ještě dlouho na všech frontách a dlouhodobá neexistence koncepčního dokumentu v podobě, na kterém se shodne většina členské základny, tomu dává živnou půdu. Na pováženou je zejména fakt, že základní otázky (viz např. minulý článek na toto téma) zůstávají nezodpovězeny i po čtyřech desetiletích celorepublikového zaštítění nohejbalu. Samotná historie nohejbalu je pak dvojnásobně dlouhá.
Nohejbal v počátcích následoval kroky svého z amerického kontinentu importovaného bratra, který v Československu našel domov jak ve sportovních klubech, tak i trampských a sportovních osadách. Zatímco však nohejbal byl dlouho brán jako ryze doplňková záležitost, volejbal se začal prosazovat a už v roce 1924 byl založen Český volejbalový a basketbalový svaz (v roce 1946 pak samostatný svaz volejbalu). Už v roce 1948 českoslovenští volejbalisté přivezli z Říma titul mistrů Evropy (startovalo 6 zemí), rok následující se v Praze hrálo dokonce mistrovství světa (ČSR v konkurenci 10 zemí skončila stříbrná). V témže roce byla založena mezinárodní volejbalová federace FIVB. V 50. a 60. letech patřili naši volejbalisté mezi pravidelné medailisty světových šampionátů.
Jak vypadá volejbal u nás i ve světě dnes, netřeba popisovat. V porovnání s ním jeho mladší a menší český bratr i díky své lokálnosti zaostával stále více. A byť i on se po delší době dočkal mezinárodního rozšíření, světových a evropských šampionátů, s pozicí svého bratra se srovnávat nemohl a nemůže. Čím déle se bude nacházet v „přechodovém“ stavu, tím bude úměrně vzrůstat nedůvěra v to, že by se nohejbal mohl jednou zase podívat svému staršímu bratru rovnocenně do očí.
Buďme ale upřímní, není všem dnům konec. Nebyl snad kdysi pohled veřejnosti a sportovců z již zaběhlých sportů na volejbal a jeho budoucnost podobný tomu, jaký je i dnes na nohejbal? Jednu ukázku jsme pro vás vybrali z tehdejšího tisku (Ahoj na neděli, ročník 1941). Autor článku „Názory sportovců na odbíjenou“ zde dává prostor tehdejším tuzemským sportovním esům, aby se vyjádřila na téma, zda volejbal (dobově volleyball) považují za závodní sport, nebo jen rekreační hru. A tehdejší odpovědi nepotřebují dalšího komentáře.
„Uznávám volleyball jako velmi dobrou rekreační hru, která svou pohybovou všestranností je dobrou přípravou pro jiné sporty.“ (Josef Bican, fotbal).
„Mám šestnáctileté zkušenosti ze závodní odbíjené a proto tvrdím: On je voleyball a „volleyball“. Komu to nejde, říká, že se rekreuje. Avšak turnaje a mistrovství umějí unavit tělesně a duševně jako všechny jiné sporty. Klady odbíjené jsou kolektivnost a všestranný pohyb. Zavrhuji však, dělat ho jen výlučně.“ (František Pácalt, hokej).
„Můj názor je, že volleyball se hraje tam, kde není možnost jiného sportu, pro zábavu a ukrácení chvíle. Závodně v něm nevidím žádnou bojovnost ani techniku. Jeden nahraje, druhý či třetí odpálí a tím je to odbyto.“ (Jaroslav Drobný, tenis).
„Sám hraji odbíjenou velmi rád, ale přesto jí uznávám jen jako doplňkový a rekreační sport, který svým všestranným pohybem každému sportovci hodně prospěje.“ (Jaroslav Lukeš, lyžování).
„Volleyball? Snad jako doplňkový sport. Jinak mi věřte, že bych plakal, když vidím ty postavy, kterým by seděl daleko mužnější sport.“ (Florián Skalický, box).
„Myslím, že odpovědi budou všechny stejné: Dobrý doplňkový sport. Přesto mu ale neupírám, jako každému sportu, možnost závodění.“ (Václav Roubík, veslování).
„Volleyball je podle mého názoru dobrou příležitostí k udržení tělesné kondice. Závodně však v něm nevidím ukojení mužné a sportovní ctižádostivosti.“ (Jaroslav Knotek, atletika).
„Co vám mám o tom říci? Sám odbíjenou nehraji, ale domnívám se, že je to mylně nazýváno sportem. Podle mého je to rekreační hra.“ (Oto Rozvoda, cyklistika).
„Hraji odbíjenou sám závodně deset let a uznávám ji jako velmi dobrou průpravu pro všechny ostatní sporty. I když její přehánění zvláště pro kanoisty nedoporučuji. V zásadě však odbíjenou pokládám za rovnocennou každému jinému sportu.“ (Václav Mottl, kanoistika).
