(Brno) Kdyby snad někdo pochyboval o oprávněnosti titulu Nohejbalistka roku 2013, stačí jednoduchý výčet. Bronzová medaile na MČR singlistek, stříbrná na MČR dvojic a v soutěži družstev, vítězství v Zimním poháru žen 2012-2013, zlatá medaile na MČR trojic, zlato na ME trojic v Košicích. To je úctyhodný výčet letošních úspěchů nohejbalové srdcařky VERONIKY MALÁTOVÉ. Přestože vytrvale odmítá svůj statut hvězdy, faktem je, že její forma je už několik let velmi vyrovnaná a s puncem kvality. „Vážím si všech, kteří pro mě hlasovali,“ říká opora TJ Útěchov i české reprezentace.
Veroniko, jak ses před vyhlášením cítila v obklíčení hráček Českého Brodu, které patří pravidelně k favoritkám na nejvyšší ocenění?
Ani jsem si to příliš neuvědomovala, protože po jejich boku trávím čas i v reprezentačním týmu. Ale věděla jsem, že stojím vedle nohejbalových hvězd, které září v ženském nohejbalu rozhodně déle než já.
Očekávala jsi takový úspěch v anketě?
Rozhodně nečekala! Už když mi volal prezident Kleník, že jsem mezi první trojkou, tak jsem se ho ptala, jestli je to nějaký žertík. Až po té co mi řekl, že ne a zda přijedu do Prahy, tak jsem v duchu slavila.
Co říkáš na to, že jsi vlastně první hráčka, která anketu vyhrála a přitom není smečařkou nebo blokařkou?
Asi bych neřekla že první, protože Lucka Vokáčová také není klasická smečařka ani blokařka, ale pravdou je, že s ní se srovnávat nemohu. Já jsem hodně obranářský typ a více práce udělám v poli a na náhře.
Jak bys seřadila své letošní největší úspěchy? Myslím titul z MČR trojic, titul z ME trojic a ocenění Nohejbalistka roku.
Na prvním místě je titul z MČR v trojicích, protože na ten jsme dlouho čekaly a konečně se nám to letos podařilo. Je to královská disciplína a mám z toho velikou radost. Celou sezonu jsme hrály v jiné sestavě a měla jsem strach, že to na republice bude hodně těžké. Navíc celý tým bojoval s různými zdravotními problémy, ale nakonec se štěstí konečně přiklonilo na naši stranu. Dalším v pořadí je titul na ME v trojicích. Sice už jeden titul vlastním ze šampionátu ve Španělsku, ale v Košicích jsme hrály opět trošku v jiné sestavě a byla jsem ráda, že jsem znovu dostala důvěru od reprezentačního trenéra Šmejkala. Vítězství v anketě Nohejbalistka roku 2013 je také krásné a myslím, že je to i ocenění klubu, ve kterém dotyčný hráč nebo hráčka působí, protože krása nohejbalu je v týmovém duchu. A toho má TJ Útěchov dost a dost!
Komu bys věnovala úspěch v anketě?
Já si moc vážím všech, kteří pro mě hlasovali. Jsem hrdá na celý náš tým, bez kterého by mne asi nikdo ani neznal. Kdyby to bylo možné, věnovala bych toto vítězství Daniele Peruňské.
Máš už mistrovské tituly ve dvojicích a trojicích, neláká tě také zisk singlového titulu? Zdá se, že máš pro tuto disciplínu předpoklady a vyhovuje tvému naturelu.
Každý, kdo sportuje, chce vyhrávat. Titul ze singlu by pro mne byl velkou třešničkou na dortu. Budu dělat maximum pro to, abychom ho do Útěchova někdy přivezly, ale netvrdím, že ho získám zrovna já.
Během několika let ses vypracovala ve velmi vytíženou osobnost oddílu nohejbalu TJ Útěchov. Jaké funkce vlastně vykonáváš?
V oddíle mi říkají „z boží vůle kapitán“ (úsměv) a dále jsem již druhým rokem předsedkyní Tělovýchovné jednoty Útěchov.
Stále mi na mysl přichází, že mezi vámi, zkušenými reprezentantkami a mladými nadějemi nohejbalu zeje propastná mezera. Není čas nějakým administrativním nástrojem nutit oddíly, aby se mládeži bezpodmínečně věnovaly?
Je to určitě tak, ale z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké udržet mladé holky u nohejbalu, když je kolem spousta propagovanějších sportů, ve kterých mladé hráčky vidí možnost například olympiády. A za další chybí finanční prostředky. Dnešní mládež většinou inklinuje ke sportům, kde jsou peníze. To bohužel nohejbal zatím nenabízí.
Jak vidíš budoucnost ženského nohejbalu v republikovém ale i světovém kontextu?
Jsem ráda, že vznikají další ženské oddíly jako třeba Čelákovice, Hloubětín nebo Litohlavy, a že díky druholigovému poháru mohou získávat zkušenosti a zlepšovat herní výkony. Tady je velký potenciál pro rychlejší postup hráček do nejvyšší soutěže. Potřebujeme mladé hráčky učit otrkávat se, aby nejen zlepšovaly svou herní výkonost, ale i trénovaly psychiku. Moc si vážím činovníků, kteří se snaží prosadit nohejbal po celém světě. Je to běh na dlouhou trať a my hráčky a hráči, ale i rozhodčí, bychom tomu měli také pomoci. Nestačí mít jen řeči, ale důležité jsou hlavně činy. Ráda bych tedy touto cestou vyzvala všechny milovníky nohejbalu, aby se snažili být tak trochu sportovními profesionály a nohejbal tak pozvedli na vyšší úroveň. To by mohla být cesta do světa.
Blíží se Vánoce a konec roku, co bys popřála nohejbalové veřejnosti?
Do příštího roku bych chtěla všem popřát hlavně hodně zdraví, žijte ve sportovním duchu a mějte usměv od ucha k uchu!
