(Český Brod) Poslední červnový víkend si nepochybně bude pamatovat do konce svého života. Aby, ne, vždyť kdo by rád nevzpomínal na den, kdy vyhrál svůj první titul v elitní kategorii. Jak to u jednorázových akcí chodí, na republikovém deblovém šampionátu mužů v Českém Brodě si čelákovická dvojice s Kaděrou, Flekačem a střídajícím Frankem prošla několika kritickými momenty, až nakonec stanula na nejvyšším stupínku. Pro JANA KADĚRU to byl první velký mistrovský titul. Vzhledem k jeho věku dost možná, že ne poslední.
Honzo, jsi poprvé mistrem republiky mužů. Pocit stát se mistrem republiky už jsi dříve okusil v dorostenecké kategorii. Je to nyní velký rozdíl?
Rozdíl je samozřejmě obrovský. Jako ve všech ostatních sportech, tak i v nohejbale je v dorostenecké kategorii mnohem menší konkurence a tak mužské zlato má pro mě rozhodně větší váhu. Mužské soutěže jsou obecně více na očích a mají tak nepochybně větší prestiž.
V komentáři k šampionátu jsi zmínil, že po odchodu exreprezentanta Michala Plachého se váš ligový tým chvilku musel vzpamatovat. Jak se zdá, tak ale Plachého odchod vás nijak výsledkově nepoznamenal. Jste na tom stejně jako loni.
Přiznám se, že při odchodu Michala se mi v hlavě zrodilo spoustu otazníků nad budoucí sestavou. Přeci jen, Michal byl smečařský kanonýr, který si uměl útočně utáhnout elegantně jednu svoji trojici a svým odchodem nám trošku narušil herní koncept. Přemýšleli jsme proto ještě před sezónou o posilách. Nakonec jsme se ale rozhodli zůstat u našeho jádra a vyplatilo se – hrajeme zase o medaile a nebýt několika výpadků se slabšími týmy, tak jsme postoupili ze třetího místa.
Tvůj nejčastější deblový partner, Martin Flekač, se zdá po svém návratu po zranění v nejlepší formě. Prospěla mu vynucená pauza?
Musím uznat, že Martin se vrátil po vážném zranění ve velkolepé formě. V dřívějších sezónách nastupoval pouze se mnou do dvojice a naše výsledky byly průměrné. Dnes ho považuji za tahouna našeho týmu. Jeho důslednost v přípravě je obdivuhodná. Nad rámec tréninkových dávek si sám ještě přidává a na hřišti i na výsledcích je to hodně znát. Je to příkladný hráč a bojovník, kterého by chtěl mít v týmu snad každý trenér.
Kdo vaší dvojici dal vlastně dohromady?
Naše formace je samozřejmě produkt trenéra Michala Doucka. Ale řekl bych, že jiná varianta než duo Kaděra, Flekač ani nebyla možná. Po mém příchodu do Čelákovic z Vyškova jsme na sebe vlastně tak nějak zbyli. Herně si vyhovujeme. Martin je totiž velký dříč a chce vyhrávat. To jsou pro mě ty nejdůležitější atributy kvalitního spoluhráče.
Druhá polovina extraligové soutěže vaše duo zastihla ve velmi dobré formě. Neříkej, že na deblový šampionát jste neodjeli s myšlenkou na urvání některé z medailí?
Ta situace byla docela úsměvná. V době konání šampionátu jsem si chtěl po konci základní části už užívat odpočinku na horách, ale tři dny předem jsem kvůli pracovnímu vytížení dovolenou zrušil a rozhodl se zkusit štěstí na republice. Po dohodě s vedením klubu jsme bohužel museli na poslední chvíli vyšoupnout sestavu našeho „B“ týmu a nasadit naši dvojici. Věděl jsem, že mámě formu, ale že by to mohlo být na zlato nás ani nenapadlo. Samozřejmě o to příjemnější potom bylo postavit se na nejvyšší příčku stupňů vítězů.
Na šampionátu sice excelovali jiní, ale zlato máte nakonec vy. Turnajem jste se doslova protloukli až do finále, často s notnou dávkou nezbytné štěsteny. Nebylo to ale také právě tím, že těch několik zvládnutých infarktových koncovek třetích setů zocelilo vaše sebevědomí a už vás nic v dalším průběhu nerozhodilo?
Nevím, jestli tomu říkat štěstí, ale ve dvojicích už to tak prostě je, že se stírá kvalita a o vítězi rozhoduje často jediná chyba, jediný balón. Všechny klíčové zápasy jsme rozhodli v koncovce třetích setů, vždy však o více než dva body. Soupeři neudrželi nervy na uzdě a udělali drobnou chybku, kterou jsme s Martinem hned potrestali a odskočili na pohodový dvoubodový náskok. Nohejbalový luxus v podobě dvou šancí na proměnění útoku a ukončení setu nám vždy dodal dost pohody a sebevědomí dotáhnout zápas do vítězného konce.
Ve který moment finálového mače jsi byl přesvědčen, že už vám soupeř titul nevezme?
Dokud rozhodčí neukončil zápas po úspěšné smeči Martina kolem bloku, tak jsem přesvědčen nebyl. Za stavu 9:8 ve třetím setu jsem sice věděl, že osud zápasu už je v našich nohách, ale koncentraci jsem měl pořád na 120%. Už dávno jsem se naučil v těchto klíčových momentech nepolevovat a naopak přidat na obrátkách a nenechat nic náhodě. V situacích, kdy je soupeř psychicky dole, je důležité začít tahat za delší konec a nedat mu žádnou šanci vrátit se zpět do hry. S Martinem si to ve vypjatých momentech pořád omíláme dokola a v sobotu se nám to znovu vyplatilo.
Mezi kvartetem semifinalistů vlastně jen vaše dvojice reprezentovala mladší generaci. Ostatní sestavy vesměs tvořili zkušení matadoři. Čím si vysvětluješ, že vyjma vás se mladíkům moc nedařilo.
V nohejbale podle mě platí víc než kde jinde, že zkušeností hraji prim. V sobotu tomu nebylo jinak. Takže ostřílení nohejbalisté nezpanikařili a v svoje papírové předpoklady proti méně zkušenějším kolegům bezezbytku naplnili. Svou roli sehrála i neutrální půda, na které se mistrovství hrálo. Domácí hřiště a domácí publikum totiž mladým dravcům většinou pomáhá podávat sebevědomější výkon.
Mistrovství se hrálo v Českém Brodě, kde v ligovém celku působí tvůj starší bratr Milan. Ten se ale na kurtech neobjevil. Co bylo důvodem?
Musím ho trošku poškádlit, takže… Musím říct, že brácha už je ve věku, kdy má rád svůj klid a pohodu. Doby, kdy jsme s nadšením trávili každou sobotu na antukových dvorcích jsou dávno pryč, a tak se po konci základní části rozhodl domácí šampionát vynechat a věnovat se oddychu a rodině. Snad mu jeho prázdninový relax pomůže zachránit Českému Brodu extraligovou příslušnost a potkáme se příští sezónu znovu v pikantním středočeském derby.
Ač poměrně razantní hráč, v lize ve trojicích působíš dost často na postu blokaře a nahrávače. Netáhne tě to na stabilní smečařský post?
V roli bodujícího smečaře by chtěl být asi každý. Už ve Vyškově jsem se ale musel smířit ve trojicích s rolí nahrávače a to mi i zůstalo. Do čelákovické sestavy se navíc blokař s ucházející nahrávkou hodí, takže tuto roli plním dál. Svoje osobní ambice nechávám stranou a v tomto se plně podřizuji potřebám týmu. S Martinem nejsme žádní excelentní smečaři, takže kvalitní nahrávka je v naší dvojici základem extrémně důležitá. Až dnes s odstupem doceňuji radu mého otce, že dvojka je o náhře. Bývaly spoluhráč z Vyškova Martin Müller si mě za mou atypickou pozici často dobírá a tvrdí, že jsem nejlepší nahrávající blokař světa. Vzápětí vždy nezapomene podotknout, že jsem zároveň i jediný.
Ziskem titulu máš pro letošek splněno. Ještě však jsou ve hře tituly ve dvou dalších disciplínách. Jak jsi na tom třeba s disciplínou jednotlivců?
Do trojic jsou potřeba spíše jasně vyhraněné typy hráčů a já se považuji spíše za univerzála, který je ve všech aspektech průměrný. No a singl, ten byl u nás vždycky doménou Michala Kolenského. Letos jeho žezlo přebírá Marek Vedral. Kluci mají velice solidní statistku, takže se jim tam moc necpu. Na trojice ani na singl podle mě nemám ideální dispozice, takže jsem už smířený s tím, že jsem čistokrevný dvojkař a na tuto disciplínu se soustředím.
A samozřejmě je zde ještě extraligový titul. Aby letos putoval do Čelákovic, proti tomu bude zejména zatím suverénní obhájce z Modřic. Máte něco v záloze, čím favorizovaného soupeře v semifinálové sérii zaskočit?
Modřice jsou letos skutečně bezkonkurenční, ale v Čelákovicích nikdy neskládáme zbraně. Play-off vnímáme jako vrchol sezony a proto naše příprava bude opravdu zodpovědná. Budeme určitě spoléhat na domácí zápas před vyprodanou Emity arénou. U nás je takový důležitý zápas svátkem nohejbalu a očekáváme návštěvu více než pěti set diváků. Každopádně, my máme pro letošek splněno a snažit se musí Modřice. S námi to rozhodně lehké mít nebudou.
Čelákovice jsou celkem, který se nyní veze na vítězné vlně. Nemusí to ale trvat věčně. Vzpomíneš si někdy na své působení ve Vyškově a na to, jak klub rychle vyklidil scénu?
Musím říct, že hráčské zázemí, finance, divácké návštěvy i další věci se ve Vyškově a v Čelákovicích nedají vůbec srovnávat. Vyškovský nohejbal měl ale pro nás všechny, kteří tam začínali, zvláštní kouzlo, a velmi rád na něj s bývalými spoluhráči vzpomínám. Když jsem odcházel z Vyškova jako hráč a částečně i jako funkcionář, věděl jsem, že můj odchod bude pro nohejbal ve Vyškově konečná. Bylo to rozhodnutí, které se mi nedělalo v té době lehce, ale dnes si všichni uvědomujeme, že to bylo jediné správné rozhodnutí.
Je to už taková otřepaná fráze. Ale existuje někdo, komu by jsi rád svůj čerstvý titul věnoval?
Herně patří zlatá medaile neoddiskutovatelně do Čelákovic. Osobně bych však chtěl poděkovat vyškovské nohejbalové škole a zejména rodičům a všem blízkým, kteří mě ve nohejbale podporovali a zároveň tolerovali promarněné víkendy a antukou zanesenou pračku.
