(Karlovy Vary) Podle očekávání poslední neúspěchy českého národního týmu vyvolaly silnou odezvu. V palbě kritiky se logicky ocitl především končící trenér Šmejkal, který by měl od nové sezóny přejít na jiný post v realizačním týmu reprezentace. Jedním z dlouhodobějších kritiků Šmejkalovy práce je bývalý prezident ČNS a současný trenér extraligového celku z Karlových Varů GERHARD KNOP. Se svými svěřenci získal v této roli třikrát zlato (2000-02) a dvě stříbra (2011-12).
Pane Knope, jaký máte pocit z právě proběhlého mistrovství světa mužů?
Striktně odděluji mistrovství jako takové a vystoupení reprezentace, či spíše trenéra národního družstva. MS 2012 hodnotím jako něco neskutečného a pro mnoho z nás do minulého víkendu nepředstavitelného. Ale až na účast dvaceti zemí jsme toto měli i dříve v Prostějově, nezapomeňme. Díky všem, kteří se na tom podíleli. Myslím, že to nikdy dost neoceníme. Dík patří hlavně prezidentu ČNS Kamilovi Kleníkovi, který věřil tomu, že to dokáže. Protože to rozhodlo o tom, že to vůbec zkusil. A tím se dostáváme k naší reprezentaci. Rád bych tímto jasně vyjádřil nesouhlas se stylem komunikace reprezentačního trenéra ve smyslu buďme rádi za stříbro, futnet je jiný než nohejbal, oddíly nespolupracují, trénuje se málo na jeden dopad, slovenská reprezentace je lepší a podobně. To je přesný opak sebevědomého Kleníka a je to polopravda a alibistické vyjádření. Z čeho mám tedy nejhorší pocit? Z toho, že se hráčům podsouvá dlouhodobě a na výkonech to bylo vidět, že jsou horší než soupeř. A že musí hlídat druhé místo. Co jsem četl rozhovory s Radkem Pelikánem a Pavlem Kopem, tak tomu hráči začínají věřit.
To jsou tvrdá slova. Co vás vůbec vede k tomu pouštět se do takové polemiky?
Jsem jeden z trenérů nejlepších oddílů v ČR. Zároveň jsem koučoval své svěřence proti slovenským reprezentantům v několika vítězných utkáních a připravoval je na jednodopadové turnaje. Nehlásím se do výběrového řízení na trenéra reprezentace, proto si dovolím být kritický, a to hlavně proto, že nechci, aby naše reprezentace a veřejnost uvěřila některým polopravdám, hlásaným Jiřím Šmejkalem. Rád bych i přispěl k případnému přehodnocení existence pozice šéftrenéra, obsazené právě Šmejkalem. A hlavně chci nahlas říci svůj názor. Jiří Šmejkal, a nikdo jiný, je zodpovědný za výsledek na MS 2012 a je to velký neúspěch. Je to jednoduše srovnatelné s mým neúspěchem v roce 2011 ve finále extraligy. Podcenil jsem některé věci a prohrálo se 1:5. To byla stoprocentně moje chyba. Letos to bylo o mnoho jiné. Jiří Šmejkal by měl velice nahlas říci: Já za to můžu a omlouvám se hráčům, pořadatelům i ostatním nohejbalistům. Měl jsem perfektní podmínky nebo jsem si o další podporu neřekl oddílům a nezvládl jsem to. Jelikož to neudělal, vyjadřuji se.
Nesouhlasíte tedy s jeho vyjádřeními pro média?
V jednom s ním naprosto souhlasím. Musíme reprezentantům a nejen jim, ale celému širšímu výběru a realizačnímu týmu poděkovat. Nezapomeňme na lidi, kteří připravovali Karla Hrona individuálně – táta, sparingpartneři. Vím o mnoha z nich, co tomu dávali navíc proti jiným letům, a proto si zaslouží veliký dík. Bohužel o to je větší jejich i naše zklamání.
A v čem tedy konkrétně nesouhlasíte se Šmejkalovými vyjádřeními?
Nikdy jsem nechtěl narušovat atmosféru či přípravu, naopak chtěl jsem pomáhat a pomáhal jsem. Proto se ozývám až po vyslechnutí jeho rozhovoru po finále trojic v televizi a přečtení rozhovoru zde v Nohec magazínu. Vše bez jediné zmínky o jakékoliv chybě trenéra. Mám tyto následující výtky: Koncept řízení reprezentace. Pro mě je naprosto šokující, že trenér Šmejkal vede národní družstvo přes pět let a v zásadě hra nemá svou tvář. Je hrozné jej slyšet či číst, že pět let hraje systém, který nás zabíjí a pochopí to poslední rok. Všechna jeho vyjádření poukazují na jednu jeho typickou vlastnost. Na mnoho věcí má jeden pohled, a ten drží až do mezních okamžiků a po celou dobu svého působení u družstva. Příprava na reprezentační akce. Stále nám podsouvá jak to má těžké, ale zároveň je asi tím nejzarytějším propagátorem jednoho dopadu v ČR. Že by tedy zpracoval nějakou metodiku, která by pomohla při specifické přípravě na jeden dopad? Nevím o ničem. Ani mi hráči neoznámili, že mají speciální úkoly a cviky na trénink. Je nám podsouváno, že hráči nemají dostatek prostoru na přípravu, protože se málo trénuje futnet v oddílech. To je naprostá lež. V oddílech, kde je drtivá většina reprezentace, se loni i letos trénoval futnet. Jak v zimní přípravě, tak letos v letní přípravě a navíc po skončení soutěží. Jak skupina kolem Jiřího Doubravy v Praze, tak Modřice, tak Karlovy Vary, vše s podporou trenérů a spoluhráčů. A hlavně jako podpora přípravy na nohejbal (2 dopady). Navíc třeba Kokštein a Vanke se od léta připravovali individuálně nad rámec tří tréninků týdně v oddíle (jóga, kickbox, rehabilitace atd.). Proč nám Jiří Šmejkal neřekl, že vidí slabinu v krátké dvojici a čeká výbuch? A že chce, aby se to v oddílech trénovalo více a hlavně co. Jen pro informaci, ve Varech jsme v létě z jiných důvodů částečně toto trénovali, ale to bohužel trenér nemůže vědět, protože s oddíly nekomunikuje. A na soustředěních máme 15 hráčů, protože trenér chce, aby hráči sami pochopili, kdo má být v týmu. Hrůza. Není soustředění na sehrávání sestav a variant, které nám tak selhávalo ve trojicích už v semifinále?
To asi nebude všechno, že?
Ne. Je nám podsouváno, že slovenská reprezentace je více sehraná. Opět ukázka spolupráce oddílů s reprezentací. My jsme ve Varech dali dohromady v roce 2011 Vankeho s Chytrou (Chytra kvůli tomu přišel na hostování), protože se chtěli spolu připravovat na ME. Stejně letos celou sezonu odehrál Mrákava s Pelikánem, když Mrákava přestoupil do Modřic. Co chce trenér od oddílů více? Mohl jsem sestavy v roce 2011 stavět jinak, ale vycházel jsem vstříc reprezentaci a navíc to fungovalo. Mimo jiné to ale třeba bylo proti Míšovi Kokšteinovi. Možná, protože nikdo neví, jak Jiří Šmejkal vybírá sestavy. V roce 2011 zorganizoval ČNS zimní pohár na futnetová pravidla, mimo jiné na podporu přípravy. Skřípali jsme zubama a několik oddílů startovalo v počátku soutěže bez zraněných hráčů (jsem přesvědčený, že částečně díky tomu, že se hrály dvojice těsně před zahájením extraligy). Jaká byla reakce trenéra? Jednoho z nejlepších hráčů série Pavla Kopa nechal doma a vůbec jej nenominoval. Mohl sbírat zkušenosti a letos to třeba uhrát. Minimálně za Vary mohu říci, že to hodně narušilo přípravu a že jsme důsledně trénovali futnet na úkor nohejbalu do téměř poslední chvíle.
Taktika. Je naprosto absurdní hájit styl podání dvojic (neříkám, že byl špatný) tím, že to proti Maďarům v semifinále fungovalo. To ví každý trenér začátečník, že taktiku přizpůsobuji soupeři, a co platí na Maďary, nemusí (a neplatí) na Slovensko. Že nás zabíjí hra na dva smečaře? My máme 30 hráčů, kteří to můžou hrát a nejsme schopni dát dohromady kombinaci leváka s pravákem nebo dva smečaře? Lež! Nominace. Alibismus. Co to je za vyjádření, že hráči se shodli, že Pelikán má být na patě? Soustředění byla využita k tomu, aby hráči pochopili, kdo do týmu patří? Opět nominace připravena na jeden systém hry a bez jakékoliv flexibility. Že Müller by byl v nominaci na křížové dvojky? A v čem je horší levák v této disciplíně? Zase alibismus.
Příprava reprezentačního trenéra. Myslím, že toto byla právě ta největší slabina. Reprezentační trenér měl celý rok jasno o systému hry (říká), v zásadě i o většině sestav (viz Doubrava byl na hraně trojice, tak jsem mu řekl, ať se soustředí na dvojice). A stejně nikdo de facto nic nevěděl a v srpnu nám říkal, jak všichni mají stejnou šanci na nominaci (viz rozhovor před soustředěním a v TV). To znamená, že v hlavě to měl jasné, ale nikomu to moc neříkal. Ale hlavně! On nebyl naprosto vůbec připravený na Slovensko. Sestavy na finále přece neurčuji podle toho, jak někdo hraje ve skupině či čtvrtfinále. Ale podle toho, jaký chci hrát systém ve finále. Musí být naprosto jasné, jak chci soupeři znepříjemnit život a ne konstatovat, že hrál výborně. Hrál výborně, protože my jsme mu to umožnili. Slováci hráli naprosto to, co potřebují hrát a ani se neutahali. Jezdit po republice a koukat na zápasy nestačí. Individuální přístup. Každý ví, že je třeba. Myslím, že u Karla Hrona, mladého, nezkušeného s jakoukoliv větší atmosférou, to chtělo něco jiného. Měl být mimo dění celou sobotu, koučovat ho měl táta (viděl jsem, že to dělá dobře). Je to solitér a má mít svou cestu.
Jiří Šmejkal byl do funkce zvolen v roce 2005, ve výběrovém řízení za vašeho prezidentství. Sice volba byla tajná, ale třeba konkrétně vy jste netajil, že hlas proti byl od vás. Není vaše současná kritika tak trochu ovlivněna tímto faktem?
Vůbec ne. Já měl tehdy pouze jiný názor než ostatní. Já chtěl více profesionálního tréninku s Janem Hoškem nebo Rudou Širockým. Zbytek Výkonného výboru chtěl někoho, kdo především spraví disciplínu. Jiří Šmejkal tehdy byl (bohužel už není) velkým hecířem. A přestože jsem byl nespokojený po prvním roce, věřil jsem, že pokud bude na sobě pracovat, tak bude dlouhodobým trenérem reprezentace. Bohužel to bylo odmítnuto a evidentně na sobě nepracoval. Navíc je to velká legenda a je to odborník. Rád poslouchám jeho komentář zápasů v TV, ale reprezentační kouč a trenér to prostě nebyl a není. Mohl být, ale nechtěl na sobě pracovat.
A jak tedy dále? Věříte, že můžeme Slovensko porážet?
No samozřejmě. Přece jako trenér nebudu hlásat, že někoho neporazím. Musím hledat skulinky a dříve či později vyhrát. Hlavně přesvědčit hráče, že to dokáží a ne omílat, že nejsme favorit a soupeři jsou lepší. Jiří Šmejkal hrál přes pět let to samé a nic neměnil. Slovensko hraje to samé také a my se na ně nedokázali nikdy připravit. Trojice, to je přece jasné selhání trenéra. Jsme minimálně stejně dobří jako Slovensko i na jeden dopad (viz loňské turnaje na jeden dopad). Je mi moc líto, že to nový trenér nepotvrdí. Protože kvůli ukončení kariéry Martina Peruna bude každý úspěch vysvětlován jako důsledek této skutečnosti. Chci tímto celé širší reprezentaci (těch hráčů je určitě minimálně 15) vzkázat, že na to mají a to, že prohrávali, je samozřejmě zčásti vinou jejich (téměř všichni mají rezervu v přípravě, nejen herní), ale v daném případě zejména trenéra reprezentace. Takže hlavu vzhůru! A nikdo se reprezentace nevzdávejte, protože to je vrchol. Čím více vás bude o triko bojovat, tím lépe pro celý sport. A třeba se bude hrát mezinárodně na dva dopady, protože to hrají čtyři miliony Korejců a třeba pomůžou.
Nyní je před námi výběrové řízení na nového trenéra. Jak vidíte ty očekávané kandidáty?
Já vlastně nevím, jestli existuje ještě jiný kandidát, než Petr Gulda a Jan Buddeus. Určitě i Jan Hošek by stále měl co dát našim hráčům, ale asi už nebude chtít. Další adepty v tuto chvíli nevidím a ostatní jsou spíše kandidáty na asistenta nebo na juniory či ženy. Ale co se týče dvou hlavních favoritů, tak jsem přesvědčený, že změna pomůže. Protože dělají svou práci profesionálněji než Jiří Šmejkal a oba mohou vyhrávat – a věřím, že budou. Oba mají své světlé stránky a nejsem schopný posoudit, kdo je lepší. I proto, že nevím, co bude cílem nového trenéra. Třeba zda máme krátkodobé nebo dlouhodobé záměry s reprezentačním trenérem. Vědět, co chceme, je přitom velice důležité (viz náš tehdejší rozpor o tom, co od trenéra čekáme). Takže doporučuji Výkonnému výboru, aby hlavně podrobil diskusi cíle a záměry, podle kterých chce trenéra vybírat, a co od něj čekají. Hlavně platí pro oba, aby šli svou cestou a neposlouchali Jiřího Šmejkala, pokud bude šéftrenérem. Což doufám, že nebude, protože to je imaginární nevolená pozice, v daném případě zbytečná.
