(Brno, Horažďovice) Před čtyřmi lety se z ligových kolbišť tiše vytratil. Po ukončení extraligového působení v týmu mnohonásobných mistrů z Modřic zkoušel ještě nějaký čas hrát za modřickou rezervu, ale potom z antukových kurtů definitivně zmizel. O jeho životních i nohejbalových osudech věděl i v místě bydliště málokdo. O to více překvapila zpráva, že se na konci května RADIM HAVRÁNEK objevil na soupisce druholigových Horažďovic. A jeho comeback je zatím úspěšný – byl u prvních dvou letošních vítězství mladého družstva z podhůří Šumavy. „Snad jsem do týmu vnesl trochu klidu,“ usmívá se v rozhovoru pro Nohec magazín někdejší obávaný smečař a mistr Evropy z Istanbulu.
Radime, Brno a Horažďovice, jak to jde dohromady? Pojí tě s místním klubem nějaká pouta?
Horažďovice si mne získaly již na žákovském šampionátu pořádaném Modřicemi v roce 2009, kde jsem byl jako spolupořadatel. Vybojovaly tam titul ve trojicích pod vedením Davida Bošky. Už tenkrát se mi kluci zamlouvali a vlastně jsem si oprášil vztahy z působení v nedalekých Strakonicích, kde jsem se s některými z rodičů potkával v ochozech. Poznal jsem nové tváře a přátele z klubu, a to i z nedaleké Radomyšle. Výsledky kluků jsem pak sledoval i v dorostenecké lize. Více než padesát procent současného druholigového týmu jsou ještě stále dorostenci. Vstup do letošního ročníku druhé ligy jim ale nevyšel podle představ. Vedení klubu se chtělo pokusit soutěž zachovat – už jen kvůli jejich výchově.
Musel tě někdo přemlouvat?
Popravdě musel. Nechtěl jsem už nikdy hrát nohejbal v nějaké registrované soutěži kvůli zdravotnímu stavu i rodině. Ale při nedávné oslavě v mé oblíbené Radomyšli mě oslovil kamarád Láďa Barák, jestli bych klukům nepomohl odrazit se ode dna. A vzhledem k tomu, že je znám a vždy se mi herně zamlouvali, slovo dalo slovo a bylo to upečené.
Co říkáš týmu, do kterého jsi přišel?
S výjimkou mě a Michala Nepodala jsou to v porovnání s námi písklata, ale kvalita tam rozhodně je. Jen chybí vůdce – tahoun, který by vnesl jakýsi klid a pohodu. Když se nedaří jednomu, padne deka na celý tým. To se naštěstí po mém příchodu zatím nestalo a kluci makají naprosto všichni.
Jak jsi byl spokojen se svým návratem do ligy v utkáních proti Zbirohu a Zaječovu?
Na prvním tréninku v Horažďovicích jsem byl nespokojen s výkonem ve dvojici, ale ve trojici jsem měl velice dobrý pocit. V samotném utkání se Zbirohem tomu bylo naopak. Naštěstí mě ve trojici podrželi kluci, kteří v poli chytili téměř vše a příprava útoku byla také skvělá. Zvítězili jsme díky trpělivosti. V Zaječově to pak bylo ještě o kousek lepší. Důležité jsou dvě výhry.
Je tvé angažmá v Horažďovicích pouze jednorázovou výpomocí nebo plánuješ dlouhodobější spolupráci?
Určitě se jedná o jednorázovou pomoc. Mé levé koleno není v takové kondici, aby vydrželo celou sezonu. To bych určitě skončil na operačním sále, jsem si jist.
V celém tvém životě tě provází sedmička, tedy šťastné číslo. Narodil ses 7. 7. a jsi navíc příslušník nohejbalově požehnaného ročníku 1977. Hraješ i na západě Čech se svou pověstnou sedmičkou na dresu?
Bohužel ne. Nebo bohudík? Přál jsem si své oblíbené číslo, ale už s ním hraje jiný hráč. Vzal jsem si číslo 15, což je datum narození dcery Simonky. Zřejmě s věkem přišla i troška rozumu a už na věcech nelpím jako dřív (úsměv).
Existuje něco, co bys mohl ještě nohejbalové veřejnosti o svém současném životě prozradit?
Snad jen to, že od první soboty letošního roku se ze mě stal „vesničan“. Bydlím na chalupě zděděné po zesnulém otci v Budišově u Třebíče. Jinak není v mém životě nic moc zajímavého. Jen práce a dcera. A také sem tam nohejbal, ať už v Budišově s místními „ochotníky“, kteří již nechtějí hrát žádnou soutěž a kopou pouze pro zábavu a udělání si žízně, nebo na každé akci v jihočeské Radomyšli. Tam jsem dokonce vyhrál turnaj při slavnostním otevření sportovního areálu asi měsíc zpátky. Veškeré nohejbalové aktivity v tomto městysi jsou nádherným sportovněkulturním zážitkem. Nebo spíše kulturněsportovním? (úsměv). A já si vážím každého pozvání mezi tuto skvělou partu lidí, kteří jsou pro nohejbal možná více zapálení, než kdejaké vedení prvoligového týmu.
Sleduješ ještě vrcholový a mezinárodní nohejbal? Co na to jako už téměř pamětník a bývalý mistr Evropy říkáš?
Po ukončení aktivní kariéry v Modřicích jsem nebyl ani na jednom utkání áčka nebo béčka. Spíše jsem se věnoval rodině, kamarádům a dalším aktivitám, které jsem kvůli nohejbalu zanedbával. Jsem v kontaktu s kamarády a spolupracovníky Ondrou Pavlíčkem, proti kterému budu brzy hrát, a Markem Žitňákem. Oba shodou náhod také druholigoví (úsměv). A co se týče mezinárodního dění, tak nesleduji.
