(Praha) Každý si pamatuje své první nohejbalové krůčky a nejinak tomu je i u mě. Když už ty krůčky se změnily v kroky, začal jsem pošilhávat výše. A co může být pro kluka vděčnější, než mít možnost sledovat v akci ty největší ligové hvězdy a růst vedle nich. Zdeněk Vítek, Milan Kuchař, Ivan Černý, Aleš Procházka, Jiří Doubek a další esa z tehdejších pražských Dopravek uchvacovala nás mladé svou hrou i výsledky. A najednou za pár let jsme to byli my, kteří měli možnost si s nimi zahrát, nejprve na tréninku, pak i v ligových utkáních či na mistrovství republiky. Bylo to potěšení hrát na postu nahrávače třeba právě s fyzicky disponovaným Alešem Procházkou, stavět vysoké svíce pro jeho nechytatelné „zlomené“ či blok vytloukající údery, nebo poslat dlouhou nahrávku za pásku na Ivana Černého pro jeho technické finesy za sítí. A najednou jsem poznal, že tohle nejsou žádní bohové, ale normální kluci, kteří mají rádi nohejbal a hrají ho setsakra dobře. Každý a nich ale byl z jiného těsta.
Určitě muže protipólů představoval Aleš Procházka, vzdělaný a technicky nadaný inženýr, který se svými kolegy z fakulty dokázal svou tehdy malou firmičku pílí a úsilím vytáhnout mezi dnes oceňované firmy s celosvětovou působností. O co byl ve své firmě svědomitější, o to více dokázal perlit na nohejbale. Není tak překvapením, když na rozhodující utkání soutěže vyrazil včas, leč na kole a bez mapy. Jindy zase dorazil, ale o den dříve. Jsou to opravdu veselé historky, na které se nedá zapomenout. Nezapomenutelné jsou i jeho hlášky při hře. I přes takové perličky si hráč týmů z Pankráce, Dopravních podniků, resp. Šacungu a nakonec Startu, na krk dokázal pověsit hned čtyři mužské mistrovské tituly a fůru dalších medailí.
Dělilo nás od sebe (bez čtyř dnů) rovných deset let a rád vzpomínám i na vyzývací turnaj při oslavě našich kulatin. Bohužel vzpomínám a lepší už to nebude. Poslední těžký soupeř, který se mu v jeho 51 letech postavil loňský podzim do cesty, byl nad jeho síly. „Ála“ dneska na pozemských hřištích dohrál.
