Nesdílím názor, že dnešní děti a dospívající mají všechno a jsou hrozní.

Marek Líbal – tohle jméno je v nohejbalové komunitě jasně spojeno s velkou a poctivou prací s našimi nadějemi, která snáší ta nejpřísnější měřítka. Sportovní hodnoty, lidský přístup a velká profesionalita je to, co mladé hráče kolem osoby Marka Líbala shromažďuje a drží. Co Marka čeká v následujícím trenérském období a jaká koncepční práce s mládeží v dnešní době vlastně je?

---

Marku, máme tu nový nohejbalový ročník a než se do něj pustíme, pojďme se krátce
ohlédnout za tím uplynulým. V něm, pod tvou taktovkou, reprezentační výběr U21
navázal na veleúspěšnou éru tvého předchůdce a z rumunské Bistrity přivezl
nejcennější kovy ve všech disciplínách. Když se za šampionátem s více než půl
ročním odstupem ohlédneš, co ti jako první vyvstane na mysli? 

Jako první mám před očima velký centrkurt a skoro prázdnou halu. Byla tam zvláštní
atmosféra. Ticho a role favorita svazuje. O to víc si cením několika našich fanoušků, většinou
členů rodiny jednotlivých hráčů, kteří přijeli, fandili a povzbuzovali – ještě jednou díky, fakt
nám to pomohlo! Nejsilnější vzpomínky se týkají lidí, s nimiž jsem měl možnost v Rumunsku
být, především hráčů.

Někteří hráči z kádru, o který ses mohl opírat, již z této věkové kategorie vypadli a
bude třeba je nahradit. Jaké to pro trenéra vlastně je, když opory odejdou?

Pro mě jako trenéra reprezentace juniorů je to vlastně přirozené, ročníky narození všech
potenciálních adeptů na reprezentační dres dlouhodobě znám, takže je to jev, s nímž
počítám. Snažím se postupovat podle dlouhodobého výhledu, udržuji v rotaci vyšší počet
hráčů, aby mladší hráči nepřicházeli po odchodu těch „starších“ úplně bez zkušeností.
Personální vítr tedy není tak silný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co samozřejmě
téma je, to je hledání nového lídra či lídrů týmu a přeformátování klimatu týmu, k němuž
částečně dochází.

V osobní rovině mě samozřejmě zajímá, zda se končícím hráčům podaří prosadit
v reprezentaci mužů, jaká bude jejich další nohejbalová i životní cesta.

V hlavě už se ti jistě však rýsují adekvátní náhrady. Je to tak? Nebo trenér vždy
reaguje na aktuální formu kohokoliv a některé představy a předpoklady tak mohou jít
stranou?

Zastihl jsi mě právě na prvním soustředění reprezentace pro nový dvouletý cyklus 2026-
2027, takže mám nástupce končících tahounů našeho týmu pravděpodobně právě před
očima. Na aktuální formu budu reagovat více s blížícím se termínem konání MS, nyní je to
spíše o koncepční práci, nastavení způsobů individuální podpory hráčům, kteří mají potenciál
na MS reprezentovat. Myslím, že je důležité vnímat, že se většina hráčů nachází
v turbulentním životním období, někteří maturují a budou nastupovat do zaměstnání, jiní se
stěhují za studiem vysoké školy. Změny je nutí přehodnocovat své životní priority, což se
může projevit i v postoji k nohejbalu. I v minulém reprezentačním cyklu někteří hráči, kteří
vykazovali na prvním soustředění nadstandardní kvalitu, nakonec na MS nebyli, jiní naopak
během roku a půl zaznamenali výrazný progres a do konečné nominace se dostali. To je
mimochodem další důvod, proč momentálně na reprezentační akce nestavím vždy aktuální
nejsilnější sestavu, ale příležitost dostává více hráčů, u nichž vidím potenciál reprezentovat
směrem k MS.

Tak tolik ohlédnutí za uplynulými úspěchy. Máme tu však novou misi a tou je
nohejbalový rok 2026. Jak pro tebe po nohejbalové stránce začal? 

Stejně jako každý rok, účastí na domácím turnaji v Pardubicích. Po roce jsem si opět zahrál
s Honzou Němcem a Dominikem Veselým, zároveň na turnaji startovala sestava juniorské
reprezentace a výběry talentované mládeže do 19 a 17 let. Celkově povedená akce,
z osobního hlediska nás samozřejmě mrzí Honzovo zranění v posledním zápasu ve skupině.

S výkony juniorů a talentů do 19 i 17 let panovala spokojenost. „Devatenáctka“ navíc na 4.
místě, to je pro kluky na tak nabitém turnaji senzační výsledek.

Je před tebou další dvouleté trenérské období. Jak moc zavazující tyto dvouleté cykly
pro trenéra jsou a jak taková nabídka prodloužení spolupráce probíhá?

Zavazující. Je to zkrátka dvouletý závazek. Trénovat reprezentaci je zodpovědnost, nesmí se
stát, že nebudeš mít čas na reprezentační akce, na komunikaci s hráči, realizačním týmem.
Nějakou dobu jsem se rozhodoval, prodloužení z mé strany nebylo automatické. Nechci
dělat věci napůl ani ze setrvačnosti, musím cítit vnitřní motivaci. Nabídka prodloužení, tuším,
přišla ze strany předsedy KRZ Martina Spilky na základě pověření výkonného výboru svazu.
Možnost prolongace byla zakomponována v uzavřené reprezentační smlouvě.

V tomto roce juniorskou kategorii nečeká žádná vrcholná akce. Bereš to tedy jakési
období klidu a systematické práce, při které máš dostatečný prostor věnovat se
výsledkům a výkonnosti hráčů v tvém hledáčku? Přeci jen tě čekají v reprezentačním
kádru veliké změny.

Období klidu v žádném případě, systematické práce snad ano. Jak jsem už naznačil, snažím
se s hráči komunikovat a pokud je třeba, poskytovat jim podporu i mimo reprezentační akce.
Např. pokud hráč nemá dostatečné herní vytížení, snažím se mu domluvit tréninky s týmy
v okolí, v dojezdové vzdálenosti podle možností hráče. Někteří hráči se mnou konzultují
plány individuálního rozvoje, řešíme techniku i intenzitu různých cvičení. U každého hráče
širšího kádru juniorské reprezentace sbírám a eviduji podklady, které mají vliv na hráčův
rozvoj a potenciální nominace na reprezentační akce. Se startem sezony plánuji několik
návštěv ligových utkání, chci mluvit s trenéry hráčů v klubech.

Trenérské řemeslo není jednoduché a už vůbec ne před českou nohejbalovou
veřejností. Trenér by mohl být každý a cokoliv jiného než tři zlata se neodpouští. Jak
zvládáš tento „tlak“?

A co potom třeba před hokejovou veřejností? Vzpomínám si na dehonestující diskuze nad
nominací Radima Rulíka před olympiádou… Obecně vnímám, že mnohdy máme potřebu
něco hodnotit, aniž bychom k tomu měli dostatek informací. Neptáme se, nepopisujeme, ale
soudíme. Trenér neskládá nejlepší hráče, ale nejlepší tým, to je pro mě základ.

Co se týká tlaku, je přirozenou součástí, snažím se s ním vědomě pracovat – na vrcholné
akci ho nepřenášet na hráče, spíš naopak. V přípravě se snažím vytvářet příležitosti, abych
hráče přiměřenému tlaku vystavil. Zvládat stresové situace je kompetence, kterou lze
rozvíjet. Tlak na sebe kladu vědomě sám, ale primárně ho neodvozuji od počtu či hodnoty
medailí. Juniorskou reprezentaci vnímám jako stále ještě částečně rozvojovou záležitost,
proto je má ambice vyšší než získat tři zlata. Mým cílem je, aby si hráči po dvou letech řekli,
že jim účast v reprezentačním programu pomohla, v nějaké oblasti je posunula, obohatila,
pomohla jim růst. Vyhrát zlaté medaile je samozřejmě součástí, ale pro mě je důležité, co je
za nimi. A co bude dál.

Trénuješ i na jiné úrovni než té reprezentační? Např. klubové? A pokud ano, jak velký
rozdíl a v čem to pro tebe je?

I tento rok trénuji v Holicích žáky a dorostence. V mém přístupu k nohejbalu a trénování se
vlastně nic nemění, úplně jiná je pak náplň tréninků, jejich počty, cíle, intenzita. Baví mě obě
role, i když ta klubová je pro mě o poznání náročnější – hráči mohou mít velmi rozdílnou úroveň dovedností, leckdy mohou být méně motivovaní k činnosti, řeším víc organizační
záležitosti.

Letos dochází v prvních dvou nejvyšších soutěžích k zásadní změně v herním
systému. Jak se na tuto novinku těšíš? A to hlavně ve vztahu k tomu, že spoustu
hráčů z tvého reprezentačního hledáčku se v těchto soutěžích objevují.

Vlastně mě to nechává vcelku chladným. Změnu akceptuji, podporuji, většina juniorů i
dorostenců v zásadě také. Myslím, že si na to za dvě až tři sezony všichni zvyknou a
budeme řešit, zda bude extraliga kompletně jednodopadová. Tam očekávám střet
nohejbalového konzervativního světa s mladou generací podporovanou reprezentačním
úsekem svazu. Co ovšem považuji za mnohem důležitější téma k diskuzi, je členská
základna a počty mladých nohejbalistů.

Zároveň většina z nich nastupuje ještě v dorostenecké lize. Jak moc jsou tyto ročníky
adaptivní na tak zásadní změny a přechody mezi pravidly?

Zkušeností, na jejichž základě bychom mohli hovořit o přizpůsobivosti kompletních ročníků,
např. 2008, 2009, mnoho nemáme. Reprezentační soustředění, kempy nadějí a MČR
dorostu v krátkých dvojicích a Pohár ČNS dorostu v krátkých dvojicích ukázaly kvalitní
zvládnutí hry, nicméně počet účastníků těchto akcí není příliš velký, nebyly zastoupeny
všechny kluby rozvíjející nohejbalovou mládež, takže náš pohled zatím nemůže být
komplexní.

Jsi nedílnou součástí projektu tréninkových center. Jak si vlastně tato aktivita vede? 

Projekt tréninkových center mládeže vede a má ho na starosti Vladimír Pavlík, já osobně
v něm nijak nefiguruji. Projekt primárně slouží k podpoře klubů pracujících s mládeží,
odměňuje je za nadstandardní kvalitu v práci s mládeží na základě předem stanovených
kritérií. Je součástí koncepce ČNS ve vztahu k výchově nohejbalové mládeže. V současné
době se do projektu lze hlásit, potenciální zájemce odkážu na web ČNS a dokument TCM
2026 projekt a přihláška.

V čem vidíš její největší přidanou hodnotu a jak její dosavadní fungování hodnotíš,
nejen vzhledem k tvým reprezentačním potřebám?

Projekt tréninkových center mládeže poskytuje podporu širší základně bez ohledu na
výkonnostní úroveň, což považuji za velmi důležité. Ve vztahu k reprezentaci jsou potom
hlavním přínosem kempy talentované mládeže realizované v rámci projektu Péče o
talentovanou mládež – to je oblast, kterou koordinuji především já a Petr Jahoda jako
předseda Komise mládeže.

Málokdo si možná uvědomuje, o jak funkční a provázaný systém, který vychovává
budoucí reprezentanty, se jedná.

Hlavní část výchovy a přípravy bude vždy na klubech, trenérech v klubech, rodičích a
hráčích samotných. Český nohejbalový svaz se snaží nastavit optimální systém podpory,
v němž nebude opomenuta žádná věková kategorie ani výkonnostní úroveň hráčů.
V projektu Péče o talentovanou mládež, který má největší vliv a přesah do reprezentačních
výběrů, cílíme na hráče s nejvyšším potenciálem ve věkových kategoriích do 12, 15, 17 a 19
let. V rámci kempů nadějí se hráčům věnují zkušení trenéři, kteří hráčům připravují nejen
tréninkový program, ale prostřednictvím videí vedou hráče k reflexi vlastní hry, poskytují
hráčům individuální podporu a zpětnou vazbu. Během kempů jsou prováděny testy herních
činností jednotlivce, trenéři či externí lektoři vedou lekce zaměřené na strečink, kompenzační cvičení. Nad rámec kempů nadějí startují výběry talentované mládeže na vybraných
nohejbalových turnajích. Provázanost mezi věkovými kategoriemi zajišťuje zapojení hlavního
trenéra starší věkové kategorie do kempu kategorie mladší, kde vždy působí jako asistent,
dále ucelený koncept vedení kempů i systém testování, který je založen na progresivitě
náročnosti podle věku.

Mají tyto akce podporu ze strany ČNS?

Jsem přesvědčen, že si současný výkonný výbor uvědomuje důležitost podpory mládeže pro
náš sport i pro sport obecně. Pohybujeme se v určité finanční realitě a v té, myslím, je
podpora ze strany svazu dobrá. Na tomto místě bych rád připomněl základní pilíř podpory
klubů věnujících se mládeži, tedy kreditní systém. Další formou podpory jsou granty na
pořádání letních nohejbalových kempů mládeže. Tréninková centra již byla zmíněna. Český
nohejbalový svaz také přispívá klubům na pořádání mládežnických turnajů v krajských
přeborech. Že by podpora mohla být lepší? Ano, mohla. Špatné to ale rozhodně není.

Když se zkusíme podívat ještě dál, než do tvého dvouletého trenérského období, je
nějaká vize pro vývoj a práci s mládeží?

Je to těžké. Téměř všichni děláme nohejbal po práci, stávající agendy k vyřízení máme
v Komisi reprezentace a zahraničních vztahů a především v Komisi mládeže opravdu hodně,
navíc jsme všichni činní ve vlastních klubech. Na vize momentálně moc prostoru není.
Rozhodně je potřeba pokusit se razantně přispět k rozšíření mládežnické členské základny.
Za každého, kdo by chtěl jakkoliv přispět k rozvoji mládežnického nohejbalu, budeme rádi.
Prosím, ozvěte se, dejte nám o sobě vědět.

Na úplný závěr to Marku ještě trochu odlehčíme. 
Opravdu by mě upřímně zajímalo, jaké to je, trénovat dnešní mládež? 🙂 
Doba online světa, mobilních telefonů, sluchátek v uších, je nedílnou součástí
současnosti. Generace Alfa je jiná, než jací jsme byli my. Jak se s tímhle vším tobě
jako autoritě a trenérovi v dnešní době pracuje?

Ze „six seven“ už mi začíná cukat oko. Na stav v setu se na tréninku žáků již raději neptám.
Jinak to jde vlastně celkem dobře. Nesdílím názor, že dnešní děti a dospívající mají všechno
a jsou hrozní. Možná právě dnešní bezbřehé možnosti jsou tím, co činí jejich svět obtížným. I
dnešní děti stále touží po pozornosti a když jim ukážeme, že se o ně skutečně zajímáme,
začneme se vzájemně přibližovat.

Děkuji za tvůj čas Marku a ať se ti ve všem, co jsi výše popsal, daří. A nejen v tom.