(Lensedly) Dlouho trvalo, než se tichý univerzál z Karlových Varů naučil jezdit na posázavský Šacung. Vlastně jej tam přivedly až utkání nohejbalové extraligy, zažil pak zde velká vítězství, ale i velké pády. Ten největší asi v roce 2008, kdy v prvním semifinálovém utkání extraligového play-off místo domů zamířil sanitním vozem do nedaleké benešovské nemocnice a na hřišti zanechal nejméně půllitr krve. Ale pověstná „klec“ jako by to chtěla v jeho případě odčinit, ukázala mu poté i svou vlídnější tvář. Další dva roky už v ní totiž nad hlavu mohl pozvednout vítěznou trofej ze zde konaného prestižního mezinárodního turnaje. Své jméno na ní najde MICHAL KOKŠTEIN nyní už na dvou štítcích.
Michale, dlouho to vypadalo, že letošní ročník turnaje Šacung OMV utopí déšť. Věřil jsi tomu, že se vůbec začne hrát?
Abych pravdu řekl, tak příliš nevěřil, ale jelikož na tyto letní turnaje jezdíme také pro odreagování a setkání s kamarády, tak jsme si čekání na sluníčko vyplňovali hraním karet a dopoledne uteklo velmi rychle. Dokonce tak rychle, že jsme se na první zápasy pořádně nepřipravili a překvapivě jsme měli ve skupině problémy. Navíc byla u pořadatelů vidět veliká chuť a nasazení, aby se turnaj odehrál a nakonec se to také k potěšení všech aktérů podařilo.
Začátek turnaje vás skutečně nezastihl na provozní teplotě. Ve skupině jste nejprve jen remizovali s druhou domácí sestavou, tvořenou extraligovými fluktuanty z krajské soutěže, poté přišla porážka od pražského Startu s nejstarším hráčem turnaje Rezkem.
Jak jsem již řekl, ze začátku jsme turnaj opravdu trochu podcenili a také jsme spolu zase celý rok nehráli. Takže spolupráce zpočátku skřípala. Navíc porážka od Pepy Rezka není žádná ostuda, jelikož je na jednorázových turnajích velmi silný a zvláště v prvních zápasech, kdy má ještě hodně síly, má pořád hodně razantní údery, které s v takto malém prostoru téměř nedají chytat.
Poslední zápas na vás čekaly Čelákovice. Vypadalo to ale, že se ani jednomu týmu moc do výhry nechce. Proč?
Tak vzhledem k systému turnaje v tomto posledním zápase téměř o nic nešlo, tak jsme se hrou snažili hlavně bavit diváky. Také jsme se snažili probudit týmového ducha, což myslím právě v tomto zápase povedlo.
V osmifinále vám srdnatě vzdoroval Zruč-Senec, složený tým ze zručského Vaňourka, janovického Macury a domácího Kadeřábka. Ještě hůře to s vámi vypadalo ve čtvrtfinále. S elitní domácí trojicí Ešner, Kalas, Řehák jste prakticky balili. Nakonec možná i se štěstím jste odvrátili čtyři mečboly soupeře a do semifinále proklouzli. Co o tom rozhodlo a považuješ tento zápas za předčasné finále?
Tento čtvrtfinálový zápas byl samozřejmě klíčový a špička nohejbalu je dnes právě o tom jednom jediném míči. Ať už jde o náhodu, štěstí, pevnější nervy nebo třeba lepší sebevědomí, jsou to miniaturní rozdíly. Rozumím, že pro domácí trojici to bylo promarněné vyhrané utkání, ale myslím, že právě v tomto zápase jsme prokázali herní sílu. A slovy našeho vedoucího Franty Veselého, historie se neptá.
Také v semifinále vás zpočátku soupeř (ITD Sport s Makarou, Chytrou a Stejskalem), drtil, ale od druhého setu se karta obrátila a bylo z toho finále.
S Ríšou jsme velcí kamarádi a velice ho respektuji, protože je jako jeden z mála schopen trojku utáhnout smečařsky sám i na té nejvyšší úrovni a dokazuje to stále. Fyzicky i zkušenostmi je neuvěřitelně vybaven a jeho umístění v tomto turnaji tři roky zpátky to dokazují. Na utkání proti němu se vždy moc těším, snažím se, aby přes mě zahrál co nejméně bodů a pokud se mu v této kleci povede jeho pověstná „zlomená“, připadá si tam člověk jako turista. Motivací mi byla oplátka za jeho přátelskou kulišárnu kterou mi provedl o týden dříve na Vranově. Abych nezapomněl na jeho koně v poli, Libor Chytra i Petr Stejskal mu odváděli tu neviditelnou černou práci v poli a na nahrávce, bez které se neobejde žádný směčař a odváděli jí perfektně.
Poslední zápas dne měl být vyvrcholením, ale diváky možná zklamal. Vaši mladší oddíloví kolegové po prvním setu odpadli, jakoby už nevěřili v možný obrat. To už jsi asi tušil, že je to doma?
Mrzí mě, jestli finále diváky zklamalo. Ale samozřejmě se v každém finále jedná hlavně o taktickou bitvu, zvláště pokud bylo na naší straně více zkušeností proti namotivovanému mládí. Je pravda, že utkání se rozhodlo v koncovce prvního setu a naplno se ukázala neuvěřitelná útočná síla Radka Pelikána a Pavla Kopa. Musím říci, že jsem vítězství opravdu přál Tomášu Bíbrovi, který byl velmi namotivován a momentálně podává výborné výkony jak v lize, tak na turnajích, ale bohužel jim to letos ještě nevyšlo. Má to i svá pozitiva, alespoň mi ještě další rok nemůže říkat dědku.
Na Šacungu jsi vyhrál turnaj podruhé v řadě. Bylo letošní vítězství těžší toho předchozího?
Loni jsme nevěděli vůbec co čekat, protože jsme spolu hráli poprvé a čekali jak to půjde. Ale poté jsme objeli několik turnajů a všechny se nám podařilo vyhrát, takže jsme zatím turnajově neporažení. Myslím, že to vědomí nám v cestě za obhajobou velice pomohlo, protože jsme si od začátku na celkové vítězství věřili. Je pravda, že každá obhajoba je těžší, ale myslím, že nám to nohy nesvazovalo a hráli jsme hlavně pro zábavu.
Na konci turnaje jsi toho měl asi plné zuby, nebo se mýlím?
Asi to na mně bylo hodně vidět, ale od posledního extraligového utkání v Čelákovicích, kde jsem si naštípl zápěstí, jsem nehrál a naskočil jsem do tohoto turnaje do plné zátěže po měsíci bez tréninku. Turnaj byl náročný a finále se hrálo až ve 20 hodin, takže jsem toho měl opravdu dost. Do play-off extraligy se nyní zaměřím na fyzickou přípravu.
Turnaji jistě chyběla košická trojice. Věříš, že by ani ona nezměnila nic na vašem triumfu?
Tak určitě je škoda, že nemohli přijet, protože je to pro diváky velice atraktivní a já osobně si proti nim vždycky velice rád zahraji. Sledovat Martina Peruna na mém současném postu je radost a díky své výborné kondici přeměnil pasivní styl obrany na modernější aktivní, což je nejen divácky atraktivní, ale i velice účinné. Myslím, že v tomto stylu se bude ubírat budoucnost nohejbalu, kdy i na polaře a nahravače bude kladeny vyšší fyzické nároky, hra hrudí, halfvolejem, roztočená podání a další varianty moderního nohejbalu. Stačí se podívat na letošní mistry republiky dorostu bratry Medky, kteří jsou právě na tento moderní styl hry výborně vybaveni. Myslím, že technická a „kraťasová“ éra bude společně s hráči mého věku ustupovat a nahradí ji právě hra stylu „made in Slovakia“. Do Košic přeju hlavně brzké uzdravení, abychom se mohli co nejdříve potkat někde na hřišti.
Stříbro veze tvůj oddílový spoluhráč Tomáš Bíbr, zato zkušení reprezentanti a exreprezentanti Bláha, Vanke nebo Dvořák z vašeho oddílu tentokrát neuspěli. Nežárlili trochu na tebe?
Tak myslím, že speciálně Karel Bláha a Jirka Dvořák mají dohromady tolik medailí a titulů, že když také jednou medaili nepřivezou, tak se vůbec nic nestane. Jirka dlouho nehrál, zotavuje se po operaci kolene a jak jsem ho sledoval při hře, tak vidím, že je to pořád jeden z nejkomplexnějších hráčů. Původně jsem měl hrát v naší oddílové sestavě s Karlem a Honzou Vankem, ale respektuji tradici obhajoby turnaje, tak museli v trojce improvizovat se Zrzaveckým. Jejich zápasy jsem bohužel neviděl, protože hráli na druhém hřišti. O Karlovi asi není potřeba hovořit a myslím, že již nepotřebuje dokazovat svou vyjímečnost na hřišti, Honza Vanke si naopak myslím, že po Karlovi převezme pomyslnou štafetu a bude ještě v nohejbalu dlouho a hodně vidět. Žárlivost si v oddíle nepěstujeme a já osobně beru úspěch mých spoluhráčů téměř stejně jako svůj a rád ho s nimi vždycky oslavím.
A jak tedy proběhla oslava vítězství?
Téměř bych řekl, že oslava vítězství byla náročnější, než samotné vítězství. Jsme dobrá parta a ani po tolika letech, které spolu trávíme v mikrobuse, jsme se neomrzeli.
Plánujete jako obhájci za rok, na jubilejním 50. ročníku turnaje, získat zlatý hattrick?
Když budeme všichni tři zdraví, tak si to myslím nenecháme ujít!
