Ještě nedozněly všechny ohlasy na nedávnou nešťastnou kauzu Aš – Pankrác, která byla důsledkem mj. nepřesného popisu regulérního herního vybavení v nohejbalových pravidlech, umožňujícího více rozdílných výkladů a již se další podobné kauzy možná formují za obzorem. Nutno podotknout, že ze zmíněné kauzy se svazové orgány částečně poučily a do svých předpisů včlenily upřesňující pasáže, které by měly ulehčit práci rozhodčích a eliminovat vznik dalších kauz. Jen částečně však proto, že mezitím do nohejbalových pravidel na prosincové Valné hromadě ČNS vplulo minimálně jedno další nepřesné ustanovení.
Ustanovení se týká doplnění bodu 1.3.4 Pravidel nohejbalu (Lavičky – „…obě družstva musí mít stejné podmínky co se týká vzdálenosti ke hřišti, zastínění proti povětrnostním vlivům, rušením nevhodně umístěným ozvučením areálu, případně vlivu diváků“). Doplněná věta je skutečně velmi povrchní. Kdo změří hladinu zvuku, povětrnostní vliv, vliv diváků a jaká fyzikální veličina bude měřena (zejména třeba u vlivu diváků)? Takové nepřesné ustanovení se jen zařazuje mezi další podobná, jejichž vymahatelnost je odvislá od momentální nálady posuzovatele – rozhodčího na místě, prvoinstančního a druhoinstančního orgánu při řešení námitky, resp. odvolání. Každé vágní ustanovení s různými možnými výklady jen zvyšuje riziko vzniku kauz, které svazové orgány zatěžují.
Je třeba také říci, že sledovaný záměr ustanovení je zcela správný. Je ale též nepochybné, že prováděcí textace je šita horkou jehlou, jako okamžitá reakce na velmi rozdílné podmínky u laviček domácího a hostujícího družstva v některých areálech, zejména ve vyšších ligových soutěžích. Co je také nešťastné, je samotná volba druhu předpisu. Nutno si připomenout, že pravidla jsou závazná pro všechny soutěže bez rozdílu (jednorázové i dlouhodobé, republikové, krajské, okresní…) a je velký předpoklad, že taková polovina účastníků soutěží dnes podmínky tohoto ustanovení nesplňuje. Zejména v nižších soutěžích. I proto při jednotném přístupu rozhodčích (který je však utopií) je pravděpodobné, že dojde ke skokovému zvýšení sankcí, resp. skokovému vzniku kauz. Při nejednotném přístupu rozhodčích naopak k silné nevoli těch, kteří budou trestáni a jiní ne. Proč tedy takové ustanovení nebylo zakomponováno spíše do rozpisů pro vybrané soutěže, to je zejména otázka na předkladatele návrhu.
S tím totiž souvisí i soliterní přijetí tohoto ustanovení. Pokud by všechny oddíly měly jeho podmínky splnit, nepochybně si to vyžádá u řady areálů nezbytné stavební úpravy. Přitom ale právě z objektivních důvodů (mezi přijetím ustanovení a zahájením soutěží jsou cca 3 měsíce zimního období, pro stavební úpravy naprosto nevhodného) bylo na stejné Valné hromadě přijato ustanovení, že všechny přijímané změny, které si mj. vyžádají stavební úpravy areálu, budou avizovány rok dopředu. Proč zmíněné ustanovení pravidel nebylo logicky zahrnuto pod tento bod, ale bylo předkládáno i schváleno samostatně, a ještě, jak bylo zmíněno, místo do rozpisu nevhodně vřazeno do pravidel, to už můžeme jen diskutovat.
Přijetí podobných vágních ustanovení připomíná už proslavenou donkichotskou bitvu o postižení konzumace alkoholu na hřišti. I tehdejší záměr měl svou logiku, z legislativního hlediska k záměru bylo nutné vytvořit i odpovídající kontrolní mechanizmus ze strany rozhodčích, ale výsledek vyzněl komicky. Dodnes v alkoholově neblaze proslulém sportu snad neexistuje případ, kdy by v rámci tohoto ustanovení došlo k potrestání byť jediné osoby. Ukazuje se, že záměr je jedna věc, druhou je správné legislativní opatření, zajišťující účinný kontrolní postup a sankční mechanizmus. Takový, kde kontrolovaný není vydán napospas rozmarům a momentálním náladám toho, kdo jej kontroluje, nebo nadřízených orgánů. Cílem práce orgánu svazu, zabývajícího se legislativou, by mělo být uvést do souladu požadavky se správnými postupy a vyloučit negativní vlivy, vyplývající z nedostatečné přesnosti přijatých ustanovení. Ono se totiž může leckdy přihodit, že se s vaničkou vylije i dítě.
