První ligový titul patřil pražské Solidaritě

(Praha) Jak ten čas letí. Povzdechnout si mohli v klubovně TJ Solidarita a bylo to povzdechnutí radostné. Vždyť pražský celek bral bank v premiérovém ročníku první nohejbalové ligové soutěže. Kdy? Přesně před půlstoletím. Jak ten čas letí…

Pražské vícestupňové soutěže se v roce 1962 staly prvními oficiálními ve svazové struktuře. Nejvýše v hierarchii stála 1. třída městského přeboru (analogie současného krajského přeboru). Do té si velmi rychle našel cestu nový oddíl, TJ Solidarita. V roce 1968 slavil postup ze 3. do 2. třídy, o rok později do 1. třídy. V roce 1970 skončil na 5. místě, roku 1971 už byl vládcem Prahy. Což v té době se rovnalo prakticky neoficiální mistr republiky družstev, protože Praha disponovala nejširším a nejkvalitnějším hráčským polem ze všech oblastí.

Oficiální razítko na svou výkonnost si Pražané dopřáli roku 1972, kdy ČNS vypsal celorepublikovou mužskou dlouhodobou soutěž – ligu. Do té vřadil nejlepších pět družstev pražské 1. třídy ročníku 1971 (Solidarita, Hloubětín, Podolí, Lokomotiva, Dopravní podniky) a pět mimopražských (Kroměříž, Tesla České Budějovice, Hanychov, Písek, Hronov). Až na Dopravní podniky se na 1.-4. místě zkopírovalo pořadí z předchozího ročníku pražského přeboru. Solidarita tak v sestavě Löffler, Jakoubek, Mašát, Pecl, Kratochvíl, Procházka, Šmejkal, Gottstein, Petrák, Romportl slavila podruhé (a o rok později potřetí) a bez jediné porážky.

Zajímavostí nevšedního setkání v klubovně TJ Solidarita byla i účast celkem čtyř svazových předsedů či prezidentů, Ladislava Kratochvíla, Vladimíra Mašáta, Lubora Chvalovského a Kamila Kleníka. A na co dnes vzpomínají někteří aktéři úspěchu, kteří se na oslavě výročí sešli – blokař a smečař Ladislav Kratochvíl, blokař a smečař František Romportl, polař a nahrávač Jan Petrák a univerzál Ladislav Gottstein?

Ladislave, pro vás byl první ligový titul o to pikantnější, že už jako funkcionář jste vlastně ligovou soutěž pomáhal vytvořit.

V té době jsem kromě hráče byl předsedou STK svazu a stáli jsme u zrodu systému ligové soutěže. Čím však čas šel dále, dával jsem před hráčským působením přednost funkcionářské kariéře. Po dvou letech, strávených v ligové soutěži, jsem přestoupil spolu s Milošem Peclem do Kobylis a hrál pražskou soutěž. Brzy jsem se ale vrátil zpátky do Solidarity a už jí zůstal věrný.

Tím, že se tehdy ještě nehrála vyřazovací nadstavba, bylo o titulu rozhodnuto již v „základní“ části. Vzpomenete si kdy?

Už si to člověk těžko po tolika letech vybavuje. Spíše se mi vybaví rok 1973, kde se rozhodovalo až v posledním utkání v Písku. O rok dříve, pokud si dobře uvědomuji, jsme poslední utkání hráli na Hloubětíně a tam vyhráli velice přesvědčivě. Nebyl to ale ještě Hloubětín ve své největší formě.

Františku, jaký byl rozdíl mezi pražským titulem z roku 1971 a ligovým o rok později?

Praha byla v té době hodně na úrovni a na venkově se nohejbal rozvíjel pomaleji. Časem se to srovnávalo. V roce 1972 ale výkonnostní rozdíl byl velký. S mimopražskými mančafty jsme se střetávali hlavně na turnajích.

Jak vzpomínáte na sezónu, zakončenou prvním ligovým zlatem?

Nevím, čím to je, ale já považuji za krásné všechny naše sezóny, ať mistrovské či nemistrovské. Jsem hrdý na to, že jsem za Solidaritu mohl hrát. Všechno je o dobré partě a u nás dobrá parta určitě byla.

Honzo, na jakém postu jste v mistrovském ročníku hrál?

Já jsem hrál zadáka a nahrávače. Byl jsem víceméně nejmladším hráčem týmu. K nohejbalu jsme přišel z basketu, který jsem hrál závodně dorosteneckou ligu. Jenže jsem moc nevyrostl a tak jsem se začal ohlížet po jiném sportu. Do nohejbalu jsem pronikl docela rychle, protože jsem ho do té doby hrál u nás na osadě ve Skochovicích. Mirek Jakoubek mě pro nohejbal objevil na mistrovství republiky dorostenců v Rybitví, kde jsem hrál načerno za Gymnázium Modřany. Přišel jsem na Solidaritu, nejprve hrál za béčko a pak mě po pár zkouškách vzali do áčka.

Franta Romportl jako hlavní motor vašeho klubového úspěchu uvedl dobrou partu. Má pravdu?

Má. Parta byla opravdu skvělá a na hřišti to šlo samo. My jsme byli nadšení nohejbalem a kdejakou chvilku jsme kopali. Třeba vzpomínám, jak celé dopoledne lilo a jak skončilo, už jsme se svolali, vysušili kurt a hned šli hrát až do tmy.

Byl jsem upozorněn, že společenské vyžití bylo především vaší parketou…

Je fakt, že jsme si i mimo kurt užili dost srandy. Jeli jsme rychlíkem na turnaj do Pardubic a zavinili jeho zpoždění. V zimě jsme jeli na soustředění, kde se zkombinoval sport i večerní zábava. Kluci uměli na kytaru, to bylo bezvadné. Dokázali jsme táhnout celou hospodu. Těch různých historek by se našlo hodně. Takové zážitky prodlužují život. Stále se pravidelně každé druhé úterý v měsíci scházíme, akorát teď už je to spíše o vzpomínkách a nemocech. Naštěstí těch vzpomínek je hodně.

Ladislave, jak vy vzpomínáte na zlatou jízdu?

V Solidaritě jsem zažil cestu vzhůru z nižších soutěží až do ligy. Chodil jsem do školy s Mirkem Jakoubkem a tak jsem s ním i hrál. Když jsme se probojovali do nové ligy, nebyl to žádný velký rozdíl oproti předchozí sezóně. V Praze byla nejvyšší kvalita. Když se pak k tomu připojila Kroměříž, České Budějovice, Dukla Písek, jejich kvalita ještě nedosahovala té pražské. Praha měla velkou základnu hráčů právě na trampských osadách. Proto třeba i Písek v roce 1973 byl naším největším soupeřem, přišlo tam na vojnu hodně špičkových hráčů právě z Prahy.

První titulová sezóna bez jediné porážky, to byla asi velká euforie?

Dávali jsme tomu všechno. Byli jsme prakticky denně spolu. Pojali jsme to tak, že o víkendech, kdy se liga nehrála, jsme jezdili ke kamarádovi na Kytínskou louku a do Rymáně, kde se hrálo od rána do večera. Kromě toho jsme objížděli turnaje, na Havran, Na Dashwood, na Meridu, v Praze do Vršovic… Proto se tak rychle postupovalo z nižších tříd až na vrchol.