(Praha) Je už to taková tradice. Reprezentační výběr (hlavně ten mužský) přijede z vrcholné mezinárodní soutěže a nohejbalové hnutí je masírováno diskusemi o jednodopadovém nohejbalu. A to z obou stran, jak od jeho zastánců, tak i jeho odpůrců. Někteří v těchto diskusích dokonce neváhají podle potřeby míchat český a mezinárodní název tohoto sportu a sem tam je i slyšet hlasy o tom, že se vlastně jedná o dva různé sporty. Nohejbalový laik má z toho totální guláš. Jak se tedy věcí mají?
Jedním z nestorů nohejbalu je i člen nohejbalové Síně slávy a muž, který sice nohejbal na nejvyšší úrovni nehrál, ale prakticky zařídil jeho tehdejší přijetí do rodiny oficiálních sportů. Ano, řeč je o zřejmě nejuznávanějším metodikovi v dosavadních dějinách českého nohejbalu, autorovi několika metodických publikací, dnes už 79-letém VÁCLAVU KOVANDOVI. Některé jeho názory k problematice pravidlových sporů už byly prezentovány v článku „Byl vyjednán dvoudopadový kompromis“ (sekce Rozhovory, 15.12.2008).
Pane Kovando, navažme na předchozí rozhovor. Co je to vlastně fotbaltenis?
Tento název nohejbalu se kdysi u nás užíval, ale zanikl. Pak se objevil až v osmdesátých letech, když Švýcar Rothenfluh zakládal mezinárodní fotbaltenisovou asociaci IFTA. Byl to však špatný název. S tenisem náš sport nemá téměř nic společného.
Který sport má tedy k nohejbalu nejblíže?
Nohejbal je prakticky volejbal nohama. Však se také hrál i volejbalovým míčem. I vývoj z hlediska metodiky je podobný. Hra se zrychluje, je více smečařů…
Někteří funkcionáři ale tvrdí, že nohejbal a fotbaltenis jsou dva různé sporty. Jaký je váš názor?
To je nesmysl, že jsou to různé sporty. V základních věcech přeci není žádný rozdíl. Počet dopadů není tak zásadní věc, aby to byly dva nebo dokonce tři různé sporty.
Moment, vy nevidíte rozdílný počet dopadů jako nějakou zásadní věc? Jako problém?
Naopak, je to výhoda. Rekreační hráči hrají na tři dopady, ti výkonnostní na dva dopady a ti vrcholoví na jeden dopad.
Takže nohejbal a fotbaltenis považujete za jediný sport?
Jistě. My tomu tady říkáme nohejbal, ale musíme se na ten sport dívat mezinárodním pohledem, protože to je mezinárodní sport. Oficiálně by tedy měl být označován jako fotbaltenis. Dnes už také neříkáme kopaná, odbíjená nebo košíková, ale fotbal, volejbal, basketbal. Můžeme říci, že máme tři formy nohejbalu podle počtu dopadů. Ale pořád je to jeden nohejbal. Byla by velká škoda z toho dělat dva nebo tři různé sporty. Vždyť definicí nohejbalu je hraní míče přes nízkou síť všemi částmi těla mimo rukou.
Jednodopadový nohejbal má v rámci FIFTA zdá se stále silnější pozici. Dříve kongresová hlasování o pravidlech končívala menším rozdílem, poslední hlasování ale dopadala dost jednoznačně.
Členské země dnešní FIFTA zjistily, že na jeden dopad mají větší šanci nás porážet, než na více dopadů. Bude těžké je přesvědčit o opaku. Z jejich strany to byl určitý truc na naše jednání a nyní dosahují dobrých sportovních výsledků.
Přitom ale jednu dobu se zdálo, že přeci jen se bude hrát podle našich pravidel.
Když jsme vstupovali do IFTA, ostatní země hrály na jeden dopad, na badmintonovou síť ve výšce 152 centimetrů. To klidně mohlo zůstat zachováno. Podařilo se nám prosadit hodně věcí z našich pravidel, ne ale všechny. IFTA si pak postavila hlavu a když zjistila, že máme těžké se doma adaptovat na jeden dopad, tak ho zavedla a ponechala.
Takže jste přesvědčen, že jeden dopad nebude v rámci mezinárodního hnutí jen chvilkovou záležitostí?
Přesvědčen nejsem, ale myslím si, že i kdyby to nebylo nařízeno, stejně by nohejbal k jednomu dopadu dospěl. Hra na jeden dopad je rychlejší, akčnější, hráči musí opravdu makat. Dnes jsou v oblibě sporty, které preferují náročnost, dynamiku. Pomalé sporty, které nekladou na hráče větší nároky, zajímají jen málo lidí.
Myslíte si tedy, že jednodopadový nohejbal by mohl přilákat více diváků do ochozů?
Těžko říci. U malých a málo mezinárodně rozšířených sportů nikdy moc diváků nebude. Nechodí ani na větší sporty. Kdysi dělali výzkum v Anglii a tam zjistili, že jen asi 10% z nohejbalové hry je zajímavé, vybuzuje emoce diváků a 90% je nezajímavé. Hru musí oživit i sami hráči a trenéři. Když dnes třeba vidíte, z jak strašně vysokých a pomalých nahrávek se útočí a jen minimálně se využívá rychlá nahrávka.
Co tedy říci na závěr?
To, co už jsem řekl. Važme si výhod, které nohejbal nabízí. Díky různým počtům dopadů uspokojí všechny, od rekreačních hráčů po ty špičkové, co chtějí na sobě pracovat.
