Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na další z nadnárodních aktivit – mezinárodní turnaje a utkání.
Prvním typem, předcházejícím pozdější měření sil na mezinárodní úrovni, byla meziměstská utkání. Jedním z prvních nebo dokonce první bylo meziměstské utkání Strakonice – Praha, hrané roku 1962. Plzeň – Praha se hrálo v roce 1963. Velkou publicitu mělo o rok později na stadionu Karla Aksamita v Praze hrané trojutkání mezi Plzní, Hronovem a dvojicí výběrů Prahy, které přímým přenosem pokryla Česká televize. V roce 1969 se odehrálo utkání České Budějovice – Strakonice, roku 1971 České Budějovice – Plzeň a České Budějovice – Praha.
Vyšším stupněm se stala mezirepubliková utkání ČSR a SSR. Ta byla možná zoficiálnit po vzniku slovenské analogie ČNS (Svaz nohejbalu SÚV ČSZTV) v roce 1974, protože slovenská družstva v té době již působila v rámci Moravsko-slovenské ligy (též Mistrovství Moravy a Slovenska). První utkání mezi ČSR a SSR se ale hrálo už v roce 1973 v Bratislavě. V roce 1975 se v Piešťanech střetl výběr SSR s výběrem Moravy. Na stejném místě hrál rok poté se Slováky i výběr ČSR. Utkání se Slováky se tak v 70.-80. letech stala jediným oficiálním stykem pro českou reprezentaci.
Průlom přišel až se vznikem mezinárodní asociace IFTA roku 1987. Prvním oficiálním mezinárodním turnajem se měl stát žatecký Eurocup v roce 1988, turnaje se ale kromě funkcionářů nakonec žádný zahraniční tým nezúčastnil. Stejně dopadl i mezinárodní turnaj v Plzni o rok později. První zahraniční účast tak proběhla v roce 1988 v Českých Budějovicích, kde domácí dvojice poměřily na turnaji síly s jednou švýcarskou. Čechoslováci do zahraničí vyjeli v roce 1989 do švýcarského Meiringenu (sestava výběru ČSSR – P. Drahokoupil, Hošek, Žalud, Ivanecký, Bertko) a na stejné místo s jinou sestavou i v roce 1990.
„Měl jsem v té době novou škodovku, tak do Meiringenu nás pět jelo mým autem. Turnaj pořádali Čechošvýcaři, kteří z republiky odešli po roce 1948. Hrál se singl, dvojky i trojky. Do singlu jsme nominovali nejmladšího, Honzu Hoška. Hrál proti fotbalistům, kteří na něj pouštěli své pasy. Dvojky jsme se rozhodili, já hrál s Honzou a do trojky jsme si k sobě vzali Petra Drahokoupila. Byla to první vlaštovka, kdy se IFTA snažila šířit nohejbal po Evropě,“ řekl JINDŘICH ŽALUD.
Dalším milníkem v oblasti mezinárodních soutěží byl vznik Světového poháru. První čtyři ročníky se odehrály v Brazílii. Byly to turnaje Garanhus Cup v roce 1994, Maceio Cup 1996, Recife Open 1997 a Interkontinentální pohár Amerika – Evropa 1998 v Recife. Na turnajích startovaly jak české reprezentační výběry, tak někdy i klubové sestavy. V Evropě se turnaje Světového poháru s účastí českých reprezentačních týmů hrály v Nymburce (Super Six 2006 a 2007, UNIF Founding Cup 2010, President’s Cup 2012), Prostějově (Footballtennis World Cup 2006), švýcarském Bulle (Tournoi des 5 Nations v letech 2003, 2005, 2007, 2009), francouzském Marseille (Tournoi des 5 Nations 2009) a 2018 Séte (Futnet Stars), rumunské Oradee (Bihorul Trophy 2010). Na jiný kontinent se čeští reprezentanti podívali ještě v roce 2013, do kanadského Montrealu (Mondial Soccertennis).
Kromě pohárových soutěží národních výběrů jsou jiným typem mezinárodních střetnutí přátelské mezistátní utkání. Většinou dvou soupeřů. Nejčastějším takovým bylo i po rozdělení republiky utkání Česko – Slovensko. V roce 1993 se hrálo v Opavě i Košicích (muži), resp. v roce 1996 v Trenčíně (dorostenci). Kromě již zmíněných utkání ČSR a SSR se jednalo i např. trojutkání Čechy – Morava – Slovensko, hrané roku 1992 v Opavě. Souboje českých a slovenských výběrů se také odehrály v rámci Dne česko-slovenského nohejbalu v Praze v roce 2005, na které v letech 2006-08 navázal Memoriál Josefa Bicana v Praze. Z novějších pak utkání Švýcarsko – ČR (ženy 2014 v Ženevě a 2019 ve Fribourgu, muži 2017 v Saint-Maurice), Rumunsko – ČR (2018 Kluž).
Dalším typem mezinárodních soutěží jsou mezinárodní turnaje sestav. V ČR mezi takové dlouholeté turnaje patří zimní Poslední smeč (Praha), letní Šacung Cup (Lensedly), z novějších pak Austin Cup (Vsetín), Honemsem (Přerov) či Pardubice Open. Některé z nich byly součástí svazového pohárového seriálu.
S reprezentačními a dalšími mezinárodními akcemi od začátků je spojeno jméno úspěšného českého mužského reprezentanta VILÉMA UNGERMANNA (*1974). Po ME v Bukurešti si v roce 1994 vyzkoušel i turnaj světového poháru v brazilském Garanhusu.
Pane Ungermanne, jak se vám hrálo v Brazílii? Zkuste prosím přiblížit tehdejší atmosféru.
Vše mě mile překvapilo. Bylo to skvěle organizačně zajištěné – hotely, doprava, samotný turnaj. Nohejbal v Brazílii moc lidi nezajímá, tam je jedničkou fotbal. Na plážích hrají footvolley, což je plážový nohejbal. Jsou to ale hrozně milí lidé. Myslel jsem, že tam budeme hrát venku, ale hrálo se v hale. Ze škol tam nahnali děti, které se tam šly pobavit. O atmosféru se tak staraly především jednotlivé výpravy. My měli výbornou partu, které to časem i herně sedlo. Brazílii jsme si užili se vším všudy. Rád bych se tam ještě někdy s nohejbalem podíval, ale už tomu moc nevěřím.
V 90. letech jste zažili starty v Brazílii, Německu, Francii, Turecku. Vypadalo to, že nohejbal čeká obrovský boom. Jak jste to cítil vy?
Nohejbal byl v té době v největším rozkvětu. Jezdilo se do zajímavých zemí a dokonce se mluvilo o tom, že by nohejbal mohl být jako ukázkový sport předveden na Olympiádě v Barceloně. Po roce 2000 ale začal úpadek. Všichni jsme si mysleli, že po akcích na Západě, V Brazílii nebo Turecku se nohejbal prosadí dál. Nestalo se. Bohužel řada zemí se na to vykašlala, nebo tam nohejbal nemá perspektivu. Někde to na chvilku vylétne, je hrozné očekávání a za chvilku je konec. Varujícím je i vývoj na Slovensku.
Která soutěž mimo MS či ME je vám bližší – turnaj národních družstev, turnaj mezinárodních sestav nebo přátelské utkání národních družstev?
Je mi to jedno. Jestliže je to pěkná prestižní akce, žádný větší rozdíl v typu soutěže nevidím. Každá pěkná akce se počítá. A vy jako hráč ji vždycky chcete vyhrát.
S reprezentací jste se doma loučil v roce 2006 na světovém poháru v Prostějově a o dva týdny později na MS v rumunské Oradee. Bylo to stříbrné loučení…
A vracela se mi přezdívka Stříbrňák. Nebylo to příjemné, raději bych se samozřejmě loučil zlatem. Ale nejraději bych se neloučil vůbec. Nohejbal miluji, bavím se jím a v nároďáku mi bylo vždycky dobře. Nemůžu ale hrát donekonečna.
Od vyloučení z kádru přímo na MS 2000 v Prostějově jste startoval na dalších mezinárodních akcích, ale jakoby na vás ulpěla nějaká karma – už nikdy jste zlato nezískal. Mrzí vás to?
Přesně tak se to stalo. Od roku 1993 jsem sbíral světové a evropské tituly hlavně ve trojkách. Před prvním Prostějovem jsem na tom nejlépe psychicky a věřil si. Pak se stalo to, co se stalo. Srazilo mě to hrozně dolů mentálně a vlastně mě nohejbal úplně přestal bavit. Hodně dlouho jsme to kousal. Nakonec jsem v sobě ale sílu našel a chytil druhou mízu. Jenže Prostějov v roce 2000 v „mé“ královské disciplíně změnil poměry. Na scéně začali dominovat Slováci a s výjimkou Szolnoku v roce 2001 od té doby vyhrávali trojky jak na běžícím páse. Takže dostat se zpátky herně i psychicky do formy nebylo lehké. Před Prostějovem v roce 2004 jsem na sobě hodně individuálně makal, neošidil jsem žádný trénink, hodně jsem věřil ve zlato. Finálová porážka mě znovu poslala do kolen. A jestli je v tom nějaká karma, je to možné.
Možná více než vaše medaile může pro vás být pocit, že jste vždy byl veřejností ceněným hráčem nejen pro herní um, ale i pro skromnost a úctu ke spoluhráčům. Vnímáte to tak?
Nikdy jsem takové věci neřešil a pokud to tak veřejnost cítí, jsem rád. Chování na hřišti jsem bral nějak automaticky a asi je to i výchovou. Mám to tak nastavené. Vždy jsem si vážil i slabších hráčů, vždyť člověk většinou hraje s kamarády.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Ať vydrží ve formě dalších 50 nebo klidně 100 let. A ať se více věnuje mládeži, aby tady bylo více hráčů a hráček než teď. Samotného mě mrzí, že jsem v tomto nic neudělal.
